Vznik psychotroniky


 

2.1     Vznik psychotroniky podle O. Válka, z knihy „Psychotronika, nová věda" (1992)

Oldřich Válek je samostatný badatel v oboru psychotroniky, který jako jeden z mála obhájil diplomovou práci v oboru psychotroniky.

V krizových šedesátých letech u nás vznikla snaha legalizovat to čím se dosud zabývala v západním světě parapsychologie. Použitím přírodovědeckých metod se měly osvětlit mimořádné jevy vázané k lidské psychice, které dosud byly nevhodně nazývány paranormálními. Tohoto úkolu spojeného s objektivní verifikací se ujala tzv. psychotronika. Založili jí českoslovenští badatelé Ing. Karel Drbal, PhDr. Zdeněk Rejdák a prof. Jaroslav Stuchlík. Stalo se tak 18. března roku 1967. Toto datum se tím natrvalo zapsalo do historie psychotroniky.

Termín „psychotronika" byl převzat z francouzského časopisu Toule la Rádio, Electronigue-BF-Television č. 192 z ledna 1955, v němž se objevuje článek nadepsaný „Psychotronique?". Doporučovalo se v něm doplnit technický slovník tímto novým výrazem, který navrhl Francouz Ferdinand Clerg. Termín PSYCHOTRONIKA, vyjadřující jednotu psychického a energetického, se rychle rozšířil a byl přijat i u nás. Zvláštní přírodní jevy projevující se mimořádnými schopnostmi lidské psychiky spadající do psychotroniky nazýváme psychotronické jevy.

V březnu 1967 se rovněž z iniciativy Ing. Karla Drbala a Dr. Zdeňka Rejdáka sešlo u prof. Jaroslava Stuchlíka několik československých vědců a ustanovili koordinační skupinu pro výzkum psychotroniky s cílem koordinovat výzkumnou činnost vědců v této oblasti v rámci bývalé Československé socialistické republiky. Koncem roku 1969 byla založena sekce pro výzkum psychotroniky při Komitétu aplikované kybernetiky Československé vědeckotechnické společnosti.

Psychotronika této doby je v podstatě chápána jako bionika člověka. Klade si za cíl doplnit zákonitosti živého i neživého světa novými psychologickými, fyzikálními a biologickými poznatky, odvozenými z určitých mimořádných projevů lidské psychiky a dále hledat také praktické důsledky této problematiky pro člověka. Cíl vytyčený pro psychotroniku nemohl být realizován na základě stávajícího rozvoje parapsychologie, proto je přehodnocena a provedena selekce jí zkoumaných jevů, z nichž psychotronika přebírá oblasti prvotního vymezení své problematiky:

1) Telepatie - je to komunikace mezi lidmi, která se často projeví pod vlivem silných citových pohnutek, ale kterou lze stejně dobře vyvolat i v laboratoři. Telepatie je přenos informací (ne abstraktních myšlenek, ale spíše obrazových představ) přímo z vědomí jednoho člověka do vědomí jiného člověka, bez účasti smyslů. Proto je označována jako mimosmyslové vnímání (extransensory perception - ESP).

2)   Telegnóze - zabývá se poznáváním objektivní skutečnosti a událostmi vnějšího světa, detekovanými vědomím, přičemž subjekt s těmito skutečnostmi nebyl ve styku a ani jinak se prostřednictvím známých smyslů o nich nemohl dozvědět. Známější označení je jasnovidectví, jasnozření apod.

3)   Psychokinéze — spočívá na principu vysílání dosud neznámé energie člověkem a nebo využití energie v prostředí vědomím člověka - receptora, na ovlivnění nějaké mechanické pohyblivé i nepohyblivé soustavy, tedy k bezprostřednímu konání práce, k dosažení měřitelného fyzikálního efektu (např. působení na dálku na lehce otočné soustavy apod.).

4)   Bioterapie -je schopnost člověka předávat vlastní energii druhému člověku s cílem dočasně nebo i trvale zlepšit jeho psychosomatický stav. Můžeme hovořit o tom, že psychotronika jako samostatný interdisciplinární vědní obor zkoumá dálkové vazby mezi organizmy a jejich prostředím a s nimi spojené energetické i informační projevy.

Jevy telepatie, telegnóze a psychokinéze byly považovány za hlavní oblast psychotroniky.

V červnu 1973 sekce pro výzkum psychotroniky při Komitétu aplikované kybernetiky ČSVTS zorganizovala první mezinárodní psychotronickou konferenci v Praze, která se stává významným mezníkem v rozvoji psychotroniky ve světovém měřítku.

Psychotronika je definována jako hraniční interdisciplinární vědní obor. Hlavní doménou psychotroniky a zároveň jejím specifikem je však vznik teorie a zkoumání distančních interakcí mezi subjekty, subjekty a objekty (živými i neživými). Psychotronika má od začátku dvojpólový charakter - první fílozofícko-psychologický a druhý technicko-fyzikální. To jí má pomáhat při utváření komplexní metody poznávání skutečnosti a objektivních příčin psychotronických jevů.

Obr 2.1      Návaznost psychotroniky na historická učení a dobové představy

Psychotronika se zrodila v důsledku historické nutnosti přehodnocení parapsychologie použitím metod přírodních věd a marxistické materialistické dialektiky. Psychotronika má hluboké kořeny v lidském poznání, které je z hlediska přírodovědy pavědecké. Psychotronika přehodnotila historické zdroje „duchovního vědění" a svým metodologickým přístupem vytvořila základy: novodobé potenciální vědy.

Psychotronika má tři zdroje:

1. Parapsychologie (psychotronika již nevzniká v přímé návaznosti na okultní učení)

2. Metavědecká pojetí (metafyzika, mesmerizmus, metapsychika či metapsychologie)

3. Přírodní filozofie (jsou učení starých kultur, které vnímají přírodu jako harmonický nedělitelný celek nejen materiální, ale i duchovní úrovně).                                              

Psychotronika prosazuje mezioborové vědecké zkoumání interakcí mezi živými organizmy, jejich vnitřním i vnějším prostředím v energetické a informační rovině, dále hledá spojitosti s tzv. biologickou plazmou organizmu a distanční interakcí, která je hypotetickým předpokladem při uskutečnění psychotronického jevu. Psychotronika uznává spojení hmoty, energie a vědomí. Integrované studium těchto vnitřních vazeb přispívá k novému chápání energetických a informačních vlastností člověka i dalších živých organizmů, životních procesů a hmoty jako takové.

Psychotroniku definuje jako vědu řešící vztah hmoty, energie, vědomí a distanční interakce.

 

- podle O. Válka, z knihy „Psychotronika, nová věda" (1992)

 - podle M. Nakonečného, z knihy „Lexikon hermetizmu" (1993)  

- podle M. Rýzla, z knihy „Úvod do parapsychologie" (1991)

- podle K. Drbala, Z. Rejdáka, z knihy „Perspektivy telepatie" (1970)

- podle Z. Rejdáka, z knihy „Průvodce po psychotronice" (1991)

Závěr