Rejstřík pojmů 

Alchymie 

Tyto myšlenky byly patrně čerpány z podvržených spisů nebo ze spisů plných metafor, náznaků a utajování a byli citováni adepti, kteří údajně takto transmutací zlato vyrobili jako Musa Džabir, Raimund Lullius Nicolaus Flamel, Alexander Seton aj. Podle Džabira jsou všechny kovy složeny ze rtuti a síry a to v různém poměru a mohutnosti. Stačí pak změnit vhodně tento poměr a máme zlato. K transmutaci (viz) měl sloužit tzv. kámen mudrců nebo elixír (viz) způsobující ozdravění a dlouhý věk.

Kámen mudrců se připravoval zdlouhavou cestou, pozvolným pálením směsi "zemi panenské" merkuriáše (rtuti) až nakonec se měl získat těžký červený nebo žlutý prášek, kámen mudrců, jehož i nepatrné množství mělo přeměnit i velké množství olova ve zlato. Je vysoce nepravděpodobné, že by se skutečná transmutace zdařila, protože tomu odporují dobře prověřené fyzikálně chemické zákony. Pokud zlato bylo skutečně vyrobeno, potom to byl buď podvod nebo bylo extrahováno z původní zeminy olovem či rtutí, což bylo mylně považováno za transmutaci, podobně jako pevný odparek vody za její transmutaci v zeminu dle Aristotela. Skutečné podvody byly ovšem velmi obtížné a u nás zcela mylně vysvětlovány. Mosaz rozeznali zkušení mincmistři velmi snadno zkouškou v ohni, které odolalo jen zlato. A protože se zdůrazňovalo, že nepatrné množství kamene mudrců přeměnilo ve zlato obrovské množství olova, nemohlo obelstít feudála několik zlatých zrnek vpašovaných třeba do dřevěného uhlí. Navíc vysvětlovači netušili, že zlato i stříbro se rozpouští ve rtuti i v roztaveném olovu jako cukr ve vodě a nemohlo být nalezeno neporušené nebo plovoucí na olovu. Takovým malým trikem mohlo být ponoření skutečně zlatého prstenu do rtuti, čímž se pokryl stříbrným amalgamem a prsten byl vydáván za stříbrný. Po posypání jakýmkoliv práškem a vyžíhnutím v plameni rtuť vyprchala a prsten byl zlatý. 

Zásluha alchymistů spočívá však v tom, že objevili mnoho látek a popsali jejich přípravu, objevili porcelán, svítící hmoty, barviva, jedy i léky.  

Z hlediska parapsychologie (viz) má alchymie poněkud posunutý význam, který je považován za symbolický; zkoumá se duchovní přeměna bytosti, je to snaha o zdokonalování osobnosti až po nabytí dokonalé moudrosti. V této podobě je vývoj, já" vlastně kamenem mudrců, který již není splynutím v tyglíku. Získané zlato není materiální, nýbrž psychické.

V konkrétní alchymii, v materiálním bádání pomocí experimentálních metod, je snažení zaměřeno na objevení toho, čemu se obvykle říkalo kámen mudrců. Možnost přeměny olova ve zlato je pouze za použití jaderných reakcí.

O některých alchymistech se tvrdí, že byli schopni dosáhnout alchymickou přeměnu. Předpokládá se, že v této oblasti byl úspěšný i Albert Veliký (viz) a jeho žáci. Jisté to však není. V této souvislosti se hodně hovořilo o Nicolasi Flamelovi a jeho ženě Pernelle; Georges Langelaan o tom obšírně pojednává v díle, nazvaném Ďábelské skutky. Nicolas Flamel prý také vyrobil zlato alchymistickými prostředky. Jean-Baptiste Van Helmont, velmi učený chemik, žijící v XVI. století v Belgii, napsal: „Při několika příležitostech jsem v rukou držel kámen mudrců". Šlo o katalyzátor umožňující vyrobit zlato z olova, stříbra nebo rtuti. Údajně ho dostal od nějakého přítele. Neuvádí však, o koho se jednalo.

Pochybnosti vyvolává fakt, že všichni, kteří kámen mudrců vlastnili, ho vždy získali od někoho neznámého; nebo návod na jeho výrobu objevili v čarodějnické knize, která se k nim dostala neznámo jak. Samotný Nicolas Flamel o tom vypráví zdánlivě prostě, ponechává podstatu věci zahalenu rouškou tajemství.

Alchymie byla tajuplná ve všech dobách. Když Giordano Bruno, řeholník XVI. století, dorazil do Benátek, objevil tam zcela náhodou nenápadný krámek a v něm knížku Voarchadumia contraAlchemia, publikovanou v Benátkách roku 1530. Tušil, že by se v ní mohlo pojednávat o přeměně čili transmutaci. Text byl však formulován tak, aby nevyzradil přesný návod. Vlastně pokaždé, když se jedná o alchymii, nepřekonatelná bariéra spolehlivě ochraňuje její tajemství.

Studujeme-li podrobně životní příběh Helvetia, osobního lékaře Viléma Oranžského ze XVII. století, setkáme se se zásahem neznámé osoby, která se Helvetia otázala: „Cožpak jste nikdy nedal znovu dohromady kámen mudrců?" Na jeho zápornou odpověď mu ukázala kousky jakési žlutavé hmoty. Po několika setkáních, aniž by se dala dlouho prosit, podivná bytost slavnému lékaři miniaturní drobeček věnovala. Helvetius vykonal zdařilý pokus; nevěřili mu sice, nicméně skutečnost mluvila jasnou řečí, vyrobil zlato.

Stejně tak nejasná a podivná příhoda se v XVIII. století stala jistému Jamesovi Priceovi, studentu z Oxfordu. Mladý muž, který svá studia ukončil s vynikajícím prospěchem, se zaměřil na alchymii. Prostudoval veškeré dostupné prameny potřebné pro objevení kamene mudrců a jeho snažení bylo korunováno určitým úspěchem. Před zraky moudrých se mu podařilo uskutečnit transmutaci. Když ho však požádali, aby své pokusy zopakoval pod přísnějším dohledem, padl v laboratoři plné přihlížejících mrtev k zemi, neboť do sebe vstřebal kyanid.