Rejstřík pojmů 

Teosofie

Je to nábožensko-filozofická koncepce, která se snaží proniknout k tajům jiných světů. Na rozdíl od teologie, která má být vědeckým poznáním Boha, teosofie zákony vědy i teologie odmítá. Jejím hlavní zdrojem je přímé božské vnuknutí, popř. vnuknutí zprostředkované božími vyslanci nebo spisy božského původu, které jsou však buď jako celek nebo třeba jen svým skrytým významem dostupné jen zasvěcencům.

Velmi často splývají nebo jsou vysvětlovány výrazy teosofie a mystika (viz). I když oba výrazy vyjadřují totéž učení božské imanence, každý z nich se zabývá jinou stránkou: zatímco teosofie se zabývá strukturou a vývojem duchovního, smyslově nevnímatelného světa, jde tedy o pohled převážně do makrokosmu, mimo člověka. V mystice se však člověk noří do vlastního nitra, do mikrokosmu. Avšak podle teosofů i mystiků mikrokosmos není ničím jiným než makrokosmem v malém a "božská jiskra" v člověku je součástí "božského ducha", musí být výsledky obou těchto metod koneckonců totožné.

V širším smyslu lze teosofii vysledovat v hluboké minulosti u různých národů a je ji možné rozdělit na starší, spíše okultistickou rovinu, která je spjata se zřením Boha a duchovního světa a jejich ovlivňováním magickými praktikami, a mladší, novodobou filozofickou rovinu, která se zabývá teoretickým vysvětlením této praxe. V evropském filozofickém myšlení lze k teosofii v širokém smyslu přiřadit pythagoreismus, středověké myslitele jako byl Mistr Eckhart, Tomáš Kempenský, J. Scotus, Jocob Bohme, Em. Swedendorg a j. Ke starším směrům patří obřady starověkých mystérií, spisy pocházející z odkazu egyptského Herma Trismegista , názory ze sekt katharů, albigenských aj. křesťanských heretiků, židovských kabalistů, Řádu Kříže a Růže, templářů aj. Pro teosofii 19. a 20. století mají velký význam východní směry - brahmanismus a buddhismus.

V užším pojetí jde v teosofii o učení, které vychází z tvorby a činnosti Heleny Petrovny Blavatské (viz) zakladatelky moderního teosofického hnutí.