Rejstřík pojmů 

kabbala

To bylo sepsáno až v druhé polovině 13. století ve Španělsku základní dílo kabbaly, kniha Zohar (záblesk) a Jesirah, a r. 1558 bylo vytištěno v Cremoně. Učení Zoharu systemizoval Moše Cordovero (1522 – 1570), zakladatel tzv. cordoviánské kabbaly, která se v druhé polovině 16. století všeobecně rozšířila a byla studována i v Praze (Šabbataj Šeftl ben Akiba Horovitz, kol. 1565 – 1619).

Vedle slovní magie obsahuje kabbala filozoficky cenné představy o vzniku a složení vesmíru. Kabala popisuje sedm světů a to Geh, Nesziah, Tziah, Thebal, Erez, Adamah a Thebel. Východiskem je pojem božského nekonečna, božského nekonečného prasvětla, které se vyvíjí dialekticky v systém deseti sfér (sefírot). Tyto jsou světelné povahy, vnitřně i prostorově nekonečné, vnitřně protikladné, a ve svém souhrnu jednotné a pulsují věčnými zákony pohybu. V podstatě směřuje k panteistickému pojetí kosmu, ztotožnění božstva s nekonečným světelným vesmírem. 

Další základní kabbalistický systém vytvořil Jishak Luria (1536 – 1572), zakladatel tzv. luriánské kabbaly, která rozvíjí mýty o kosmické katastrofě, jež smísila světlo s temnotou, mýty o prvním člověku, aj. Do jisté míry se luriánská kabbala snažila neutralizovat panteistický směr cordoviánské kabbaly na základě učení, podle kterého v první fázi vývoje kosmu se nekonečné božstvo stáhlo v sebe, a v takto vzniklém „prázdnu“ došlo v druhé etapě ke vzniku vesmíru. 

Kabbala postupně zatlačila do pozadí středověkou židovskou filozofii, v 16. a 17. století řada myslitelů vytvářela synkretické filozoficko-kabbalistické systémy, (např. pražský Rabbi Low, zemřel 1609).

Později se pojem kabbaly stal synonymem pro slovní magii a filozofické hodnoty kabbaly upadly v zapomenutí. Překlady kabbalistických spisů do latiny, příp. jiných evropských jazyků, počínají dobou humanismu, kdy vznikla křesťanská kabbala, usilující o křesťanský výklad kabbalistického učení.