- je
přímé zobrazování vodivých a polovodivých materiálů elektrickým výbojem
na fotomateriál. Obvykle se jí říká
Kirlianova
elektrografie (viz), podle S. Kirlijana, který tuto metodu rozpracovával
od poloviny 30. let 20. století speciálně pro prsty, končetiny a rostlinný
materiál. Používal vysokého napětí z induktoru, později z tranzistorového
generátoru, jehož "živý" konec se připojil ke kovové desce, na
kterou byl položen fotografický papír nebo film emulzí navrch. Na tento
povrch byly přiloženy prsty nebo list zatížený slabým sklem. Při dostatečně
vysokém napětí nebylo třeba u ruky připojovat druhou elektrodu, u listů však
ano. Výboj byl o nízké frekvenci, proud byl nepatrný, takže nehrozilo žádné
nebezpečí, subjekt však cítil slabé mravenčení. Výboj vycházel z bodů
zvýšené vodivosti a z jeho charakteru se soudilo na emoce, únavu, schopnost
léčit, opilost apod. Expozice, která trvala 5 až 10 s, musela ovšem být
prováděna ve tmě, což byla značná nevýhoda.
Přestože metoda byla mnohými autory vylepšována, naděje do ní vkládané byly mylné, protože elektrogram ukázal jen asi pět stavů, které bylo možno určit jednodušeji dotazem nebo z jednání - např. únavu, nemoc, opilost. V žádném případě výboj nebyl kýženou aurou či dokonce "fotografii duše", ani se nehodil pro diagnostikování. Mnohem užitečnější je psychogalvanický (Férého) jev (viz), založený stejně na změně elektrické vodivosti kůže. Elektrografii však vynalezl již český fyzik B. Navrátil a zveřejnil v časopisu pro pěstování matematiky a fyziky v r. 1889 a 1890. Zabýval se jí i prof. Prát a Schlemmer r. 1939 a doporučili ke kontrole povrchu materiálů kovů, mincí, dřeva vesměs neživých materiálů, což je rozdíl od Kirlianovy aplikace.
|
|