Rejstřík pojmů 

Elektrografie

Zpět na rejstřík

 - je přímé zobrazování vodivých a polovodivých materiálů elektrickým výbojem na fotomateriál. Obvykle se jí říká Kirlianova elektrografie (viz), podle S. Kirlijana, který tuto metodu rozpracovával od poloviny 30. let 20. století speciálně pro prsty, končetiny a rostlinný materiál. Používal vysokého napětí z induktoru, později z tranzistorového generátoru, jehož "živý" konec se připojil ke kovové desce, na kterou byl položen fotografický papír nebo film emulzí navrch. Na tento povrch byly přiloženy prsty nebo list zatížený slabým sklem. Při dostatečně vysokém napětí nebylo třeba u ruky připojovat druhou elektrodu, u listů však ano. Výboj byl o nízké frekvenci, proud byl nepatrný, takže nehrozilo žádné nebezpečí, subjekt však cítil slabé mravenčení. Výboj vycházel z bodů zvýšené vodivosti a z jeho charakteru se soudilo na emoce, únavu, schopnost léčit, opilost apod. Expozice, která trvala 5 až 10 s, musela ovšem být prováděna ve tmě, což byla značná nevýhoda. 

Přestože metoda byla mnohými autory vylepšována, naděje do ní vkládané byly mylné, protože elektrogram ukázal jen asi pět stavů, které bylo možno určit jednodušeji dotazem nebo z jednání - např. únavu, nemoc, opilost. V žádném případě výboj nebyl kýženou aurou či dokonce "fotografii duše", ani se nehodil pro diagnostikování. Mnohem užitečnější je psychogalvanický (Férého) jev (viz), založený stejně na změně elektrické vodivosti kůže. Elektrografii však vynalezl již český fyzik B. Navrátil a zveřejnil v časopisu pro pěstování matematiky a fyziky v r. 1889 a 1890. Zabýval se jí i prof. Prát a Schlemmer r. 1939 a doporučili ke kontrole povrchu materiálů kovů, mincí, dřeva vesměs neživých materiálů, což je rozdíl od Kirlianovy aplikace.