Rejstřík pojmů 

Elberfeldští koně

Koně přivedli před černou školní tabuli, mimochodem jejich stáji, kde se učili, se také škola říkalo. Vybrali jednoho a napsali na tabuli číslo. Kůň si číslo přečetl a cifru vyjádřil kopnutím kopyta do šikmého prkna. Levým kopytem desítky a pravým jed­notky, vyšší počty nepoužívali. Rány kopytem byly velmi mírné a velice pravidelné, takže nemohlo jít o náhodu. Karlu Krallovi se podařilo naučit koně aritmetickým početním úkonům. Díky srovnávací tabulce von Ostena, kde kopnutí odpovídalo určité písmeno nebo zvuk, byli koně schopni vyjadřovat jednoduché myšlenky ve fonetické němčině.

Podle vyprávění očitého svědka, Williama Mackensieho, víme, že odpovědi na otázku nebyly totožné s údery, kterými koně obvykle vyjadřovali něco instinktivnějšího, jako např. únavu či netrpělivost.

Svědek líčil, že za jeho přítomnosti koně sčítali, odčítali, násobit a dokonce odmocňovali dvěma a třemi.

Seance probíhala stejně: na tabuli napsali příklad, potom přivedli jednoho koně. Ten si příklad „přečetl" a téměř okamžitě kopytem vyklepal výsledek.

Přítomní nemohli uvěřit a hlodala v nich pochybnost, zda nejde o nějaký podvod. Počítal kůň sám nebo pomocí telepatie vyčetl výsledek v mozku svého pána, či jen interpretoval neznatelné pokyny osoby, jež znala výsledek početního příkladu?

Ve snaze kritiky přesvědčit byla uspořádána seance, kdy všichni pozorovali pokus přes zasklené okno. Kůň počítal stejně dobře, i když nikdo neznal výsledek příkladu předem a kontrola se prováděla až následně.

Koně byli podrobeni dlouhým a pečlivým pozorováním; prováděl je především ženevský psycholog Claparéde a pořídil o tom záznam. Závěrem konstatoval, že po pětiměsíčním výcviku už koně nepokročili dál. Byli schopni vypočítat zadané příklady, sa­mi si je však formulovat nedokázali.

V 25. čísle časopisu Planeta bylo uveřejněno vy­právění očitého svědka Williama Mackensieho, který se výcviku koní zúčastnil. Článek vyšel v roce 1965 a praví se v něm mimo jiné:

Výcvik koně neměl nic společného s „drezúrou", neboť při ní se kůň učí reagovat na neměnný podnět a jeho reakce je stále stejná. Naproti tomu cílem výcviku Elberfeldských koní bylo, aby zvíře dávalo různé odpovědi, takže se v podstatě naučilo myslet.

V první lekci začal Králi tím, že uchopil přední nohu koně a udeřil kopytem do připraveného prkna. Pokaždé přitom nahlas opakoval: jedna, jedna, jedna. Stejně postupoval až do dese­ti. Je to sice neuvěřitelné, však pravdivé, kůň již po dvou lekcích jevil známky, že si perfektně osvojil pojem číslic.

W. Mackensie dále líčí, jak jemu a jeho kolegům zapůjčil Karl Králi jednoho koně, aby mohli provést potřebná pozorování. Shodli se na tom, že kůň byl schopen vyřešit i úkony, jejichž vý­sledek byl pro experimentátora neznámý, což vyloučilo možnost využití telepatie. W. Mackensie proto dochází k závěru: „Znamená to, že musíme přijmout tezi o skutečné inteligenci zvířete. Že nás to překvapuje a budí nedůvěru bude asi tím, že o psychice zvířat toho víme jen velmi málo."

Kolem případu Elberfeldských koní panují neustálé pochyb­nosti, zda zvířata skutečně „myslí".